Asociace pro interkulturní práci

     Po roce 1989 se začala interkulturní problematika systémově řešit pro potřeby tehdejší integrační politiky pro národnostní menšiny, především pokud jde o romskou menšinu. S tímto kontextem jsou i spjaty také počátky interkulturní mediace v ČR v 90. letech 20. století. Organizace Partners for Democratic Change a pilotní programy mediace s prvky interkulturality se zaměřovaly na podporu mediace ve školách a v obcích. Mediačně zde působily tzv. smírčí rady v komunitních konfliktech zejména interetnického rázu mezi českou majoritou a romskou minoritou. Existence těchto programů byla vázána na granty, po jejichž ukončení však již nebyla politická vůle pokračovat.

     S rostoucím počtem cizinců v ČR, a zejména cizinců ze zcela jiného sociokulturního zázemí (z tradičního venkova, klanových společenství, nábožensky fundamentalistických skupin), začala vznikat potřeba všech institucí v ČR, včetně soudů, zabývat se interkulturní problematikou. Všechna školení tehdy byla směřována k tomu, aby profesionálové státní a jiné správy byli schopni s cizinci jednat sami. Ukázalo se však, že tudy cesta nevede. Není přece možné, aby jeden úředník zvládl všechny zastoupené cizí jazyky, aby znal dopodrobna všechny kultury, včetně konkrétní situace, v rámci které se ten který migrant do ČR dostává.  Pokud jde o osoby, které tlumočily migrantům v ČR a pomáhaly jim se zorientovat v novém prostředí, působily samozřejmě i před rokem 1989. Patřili mezi ně jednak výborní obchodní tlumočníci, kteří vyjížděli na různá mezinárodní jednání, ale také vyhláškami ustanovení “organizátoři” nebo “tlumočníci”, kteří měli za úkol starat se o různé skupinky cizinců, kteří do tehdejší ČSSR přijížděli za studiem nebo za prací v rámci mezistátních dohod v duchu socialistické spolupráce. Tito lidé rovněž plnili jakousi roli interkulturního zprostředkování, které tehdy bylo velmi ovlivněno politickou ideologií a různými dalšími normami.

     Po roce 1989 z tohoto systému sice oficiálně nic nezůstalo, nicméně některé osoby se po roce 1989 této činnosti věnovaly i dále. Neformální interkulturní zprostředkovatelé po roce 1989 z naprosté většiny však nebyli odborníci na jazyk a interkulturní zprostředkování, své služby migrantům poskytovali zejména za účelem zisku. Vedle nich samozřejmě fungovalo mnoho tlumočníků, expertů na dané kultury ze specializovaných vědních oborů.  Další specifickou skupinu tvořili soudní tlumočníci, kteří však mnohdy byli k soudům přijímáni bez jakýchkoli dalších znalostí. Není tedy divu, že i také soudy se začaly potýkat s otázkou profesionalizace, neboť fakt, že někdo získal soudní razítko, nemusí zdaleka znamenat, že dotyčný umí dobře tlumočit, natož komunitně tlumočit. Velkou otázkou z hlediska sociální psychologie zůstává schopnost komunikace veřejných institucí obecně, tak při práci s cizincem. Srozumitelnost a dostupnost informací z oblasti veřejné správy je téma, které přesahuje cíl tohoto textu a netýká se pouze migrantů.

     Činnost nevládních organizací, které se zaměřují na pomoc při začleňování migrantů do nové společnosti, s sebou od počátku implicitně nesla charakteristiky interkulturního zprostředkování. Sociální pracovníci, právníci a další pomáhající profese při asistencích s klienty na úřadech, ve školách, v nemocnicích, při zastupování klientů před soudy stáli často v roli interkulturních zprostředkovatelů a tlumočníků, nicméně tato role a k ní pojící se kompetence nebyla jasně specifikovány a mnohdy převládal spíše paternalistický postoj ke klientovi a chyběla migrační zkušenost a hlubší porozumění sociokulturnímu zázemí klienta.  Narůstající zapojování migrantů samotných do činnosti nevládních organizací a uznání potřeby nabídnout specifické profesionální služby, které napomohou odbourat sociokulturní bariéry při jednání cizinců s úřady, ve školách, zdravotních zařízeních, v rámci sousedského soužití a napomohou odbourat vykořisťovatelské praktiky komerčních zprostředkovatelských služeb, které těží z dezorientace a neznalosti českého jazyka u mnohých cizinců, vedli k etablování nových profesních specializací komunitní tlumočníci a interkulturní pracovníci.  Na jedné straně tedy stála potřeba zavést profesionální a nekomerční služby, které jsou obdobou činnosti komerčních interkulturních zprostředkovatelů, kteří své know – how mají postaveno na důvěře nově příchozích migrantů ve služby již usazených krajanů, znalosti více jazyků a fungování českých úřadů, orientaci v sociokulturním kontextu více zemí. Rizikem komerčních služeb je absence garance kvality, snaha o udržení klienta v závislosti na sobě z důvodu finančních zisků a většinou záměrná absence snahy pomoci klientům v začlenění do české společnosti.  Na druhé straně stála potřeba začlenit do činnosti nevládních organizací a veřejných institucí profesionály v oblasti interkulturního zprostředkování preferenčně s migračním původem, kteří svou činností napomohou odbourat bariéry dostupnosti veřejných institucí pro migranty, kteří neovládají češtinu či mají nedůvěru k oficiálním institucím. 

     Nevládní organizace začaly rozvíjet od začátku nového milénia projekty zaměřené na vzdělávání a činnost v oblasti interkulturního zprostředkování, které byly určeny primárně pro migranty. Názvy těchto specializací určovali jednotliví realizátoři projektů dle svých preferencí a různých akcentů v oblasti vzdělávání a výkonu činnosti daných profesí. Setkáváme se s názvy komunitní tlumočník, sociální tlumočník, sociokulturní mediátor, interkulturní mediátor, interkulturní asistent, interkulturní pracovník. V roce 2014 se pojmenování ustálilo na pojmech interkulturní pracovník a komunitní tlumočník. Profese interkulturní pracovník byla následně zapsána do katalogu Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací, čímž byl profil této profese institucionálně zakotven.

     Koncept komunitního tlumočení a školení v komunitním tlumočení rozvíjí od roku 2008 ze vzdělávacích institucí Ústav translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ÚTRL FF UK) a z nevládních organizací zejména Klub Hanoi a META – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů[1]. Lze konstatovat, že komunitní tlumočení je orientováno dvěma směry Jednou skupinou vykonavatelů této profese jsou angažovaní migranti, kteří absolvovali kurzy sociálního tlumočení, nejsou však zapsanými tlumočníky dle Zákona č.36/1967, Sb., o znalcích a tlumočnících, a zúročují své zkušenosti s tlumočením pro krajany. Druhou skupinou jsou zapsaní tlumočníci, z nichž někteří komunitní tlumočení měli jako jednu ze svých specializací v rámci studia. Koncept komunitního tlumočení po odborné stránce zaštiťuje od roku 2014 Jednota tlumočníků a překladatelů.

     Do roku 2014 byly realizovány několik projektů a studijních programů v komunitním tlumočení. V roce 2008  ÚTRL FFUK v rámci rozvojového projektu MŠMT připravil budoucí podobu akreditovaného Kurzu komunitního tlumočení ve styku cizinci a menšinami. Kurz v letech 2009-2010 pro malý zájem nebyl realizován a v roce 2010-2011 byl otevřen pro veřejnost a absolvovalo jej úspěšně (po složení závěrečné písemné znalostní a ústní dovednostní zkoušky) celkem 9 tlumočnic.  Magisterští studenti ÚTRL FFUK od roku 2011 -2012 ve studijním plánu magisterského studijního oboru Tlumočnictví mají možnost absolvovat povinně volitelné předměty Komunitní tlumočení I, Komunitní tlumočení II. a Odbornou tlumočnickou praxi pro neziskové organizace po dobu 30 dní. Jedná se zejména o jazyky angličtina, španělština, francouzština a ruština. ÚTRL FF UK je jedno z mála vysokoškolských pracovišť v ČR, které v rámci navazujícího magisterského studia oboru Tlumočnictví nabízí od roku 2011/2012  i možnost zaměřit se na Komunitní tlumočení.

     V roce 2011 Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhlásilo veřejnou zakázku se záměrem rozvíjet sociální tlumočení v ČR. Veřejnou zakázku vyhrála META – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů a realizovala projekt „Sociální tlumočení ve styku s cizinci“. Cílem projektu bylo vytvoření vzdělávacího modulu pro sociální tlumočníky z vietnamské, mongolské a ruské komunity, proškolení skupiny zájemců a zabezpečení odborné stáže. Celkem bylo proškoleno 13 cizinců  – 4 z vietnamské, 4 z mongolské a 5 z ruské jazykové komunity. V roce 2012 vyhlásilo MPSV opět veřejnou zakázku na projekt „Sociálního tlumočení ve styku s cizinci“ pro bulharsky a rumunsky mluvící zájemce, který realizovala jazyková škola OLD SCHOOL s.r.o. Dále META realizovala v roce 2012- 2013 projekt Evropského sociálního fondu „Cizinci jako komunitní tlumočníci“, který nabízel kurz Komunitní tlumočení ve styku s cizinci a menšinami, které realizoval ÚTRL FF UK a měl 60 hodin přímé výuky. Kurz absolvovalo celkem 22 osob, z čehož 18 v prvním termínu a 4 v druhém a šlo celkem o 6 jazyků: ruština 13 osob, ukrajinština 4 osoby, vietnamština 2 osoby, mongolština 1 osoba, arabština 1 osoba, španělština 1 osoba. 16 tlumočníků bylo následně zaměstnaných v rámci projektu na dobu 6 měsíců.

      Součástí školení METY bylo i vytvoření etického kodexu komunitních tlumočníků METY. Projekt byl určen pro cizince ze třetích zemí (tzn. mimo EU) s trvalým pobytem z Prahy, Karlovarského, Královéhradeckého kraje.  V roce 2014 proběhl 6 měsíční projekt Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí „Komunitní tlumočníci ve víru integrace“[2] zaměřený na zvýšení informovanosti odborné a laické veřejnosti o komunitních tlumočnících, jehož součástí byl také kurz Komunitní tlumočení I jako povinně volitelný předmět pro magisterské studenty Ústavu translatologie. V rámci tohoto projektu vydala META publikaci o komunitním tlumočení. Kromě teoretických východisek a praktických informací obsahuje publikace také příběhy a zkušenosti samotných komunitních tlumočníků a je ke stažení na webu organizace.

      Pokud hovoříme o profesi interkulturní mediátor v českém prostředí, tak ji dle smyslu české legislativy reprezentují mediátoři zapsaní v seznamu Ministerstva spravedlnosti[3], kteří se specializují na řešení sporů s interkulturním prvkem např. spory v nadnárodních korporacích, spory v etnicky smíšených rodinách aj. Mediaci mohou vykonávat i nezapsaní mediátoři a počátky interkulturní mediace jsou spjaty s kauzami soužití Romů a majority. Česká legislativa tedy pojem interkulturní mediátor nezná.  Interkulturní mediace v kontextu integračních politik námi analyzovaných zemí je však pojímána odlišně a tomu se věnujeme v kapitole 6, kde zejména odborníci ze Španělska definují koncept interkulturní mediace ve veřejných službách na teoretické úrovni. Domníváme se, že i u nás by se postupně profese interkulturních mediátorů v rámci veřejné politiky měla více etablovat. Jednou z cest je modifikace a prohlubování kompetencí interkulturních pracovníků či rozšíření pojetí mediace v Zákoně č.202/2012, Sb., o mediaci. 

      Interkulturní práci[4] začal rozvíjet zejména Klub Hanoi, který se specializuje na vietnamskou menšinu. V roce 2007 jako první nevládní organizace vytvořil pilotní vzdělávací modul pro česko-vietnamské interkulturní asistenty akreditovaný MŠMT, jejichž posláním bylo dovést příslušníky české a vietnamské kultury k efektivní komunikaci na profesionální úrovni. Druhý pilotní modul realizoval Klub Hanoi v roce 2011 na základě zkušeností společnosti Partners Czech, Asociace mediátorů ČR s romskými asistenty a týmu aplikovaná sociologie Mgr. Jiřího Kocourka. Z obou kurzů vznikla skupina vyškolených dvoujazyčných česko-vietnamských interkulturních asistentů, kteří mají široké uplatnění nejen v Klubu Hanoi. Do roku 2014 kurzy absolvovalo přes 120 osob, z nichž řada je již zaměstnaná u jiných nevládních organizací, komerčních subjektů včetně advokátních kanceláří, které se specializují na vietnamskou klientelu. V roce 2013 Kurz interkulturní asistence realizovala také Poradna pro integraci v Ústeckém kraji.

     V roce 2012 podnítil Klub Hanoi díky projektu EURES setkání vybraných ministerstev a organizací, které v té době již měly s interkulturní asistencí větší zkušenosti, aby společně diskutovali o současné praxi zaměstnávání interkulturních asistentů, jejich vzdělávání a možnostech celorepublikového sjednocení profilování této profese. Projektu se účastnili Most pro lidská práva, Integrační centrum Praha, Poradna pro integraci Ústí nad Labem, META, InBáze, MPSV ČR, MV ČR, MŠMT ČR.

     Zaměstnávání interkulturních pracovníků se také věnuje InBáze, o.s. – komunitní centrum pro migranty a českou veřejnost v Praze, která od roku 2011 realizuje projekty Asistenční služby pro migranty InBáze I-IV. V roce 2011 InBáze, o.s. uzavřela dohodu o spolupráci s Odborem azylové a migrační politiky MVČR a začala poskytovat asistenční služby přímo na odděleních pobytu cizinců MVČR. První tým sestával ze 4 migrantů z Běloruska, Vietnamu, Mongolska a Sýrie, kteří dlouhodobě pomáhali nezištně svým krajanům v komunikaci s českými úřady a měli mezi svými krajany důvěru, nicméně neměli formální vzdělání v sociální práci ani v tlumočení. Daná pozice byla dle inspirace z Portugalska původně pojmenována sociokulturní mediátor. Nicméně v rámci snahy o nalezení celorepublikového konsensu ohledně pojmenování profese, který InBáze, o.s. vedla, byl zvolen od roku 2013 název interkulturní pracovník. Hlavním důvodem změny názvu je odlišné pojetí profese mediátor v Zákoně o mediaci č. 202 z roku 2012, což by bylo zejména pro veřejnost matoucí. 

     V letech 2012 – 2014 InBáze, o.s. realizovala pilotní  vzdělávací kurz s názvem Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách se zaměřením na asistenci a poradenství migrantům. Tento kurz nabídnul účastníkům profesní kvalifikaci pracovník v sociálních službách, což otevřelo interkulturním pracovníkům možnosti univerzálního uplatnění v sociálních službách. Kurz byl určen pro 6 jazykových specializací – angličtina, arabština, čínština, mongolština, ruština, vietnamština a účastnilo se jej 29 migrantů.

     Existuje také řada dalších organizací, které rozvíjejí interkulturní práci formou zaměstnávání migrantů profesionálů v projektových pozicích tlumočníků, interkulturních asistentů, integračních pracovníků, konzultantů. Jedná se o Odbor center na podporu integrace cizinců Správy uprchlických zařízení MV ČR (CPIC SUZ), Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců se sídlem v Brně, mezivládní organizaci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM)[5], nevládní organizace Diecézní katolická charita (DCH) Hradec Králové, Charita Česká republika, Integrační centrum Praha, o.p.s. (ICP), MOST PRO, o.p.s., Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Poradna pro integraci (PPI), Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE). V rámci výše uvedeného projektu byla zahájena diskusi s MPSV, odborem sociálních služeb, o možnostech systémového zakotvení profese interkulturní pracovník do české legislativy. Hlavním důvodem byla snaha zajistit udržitelnost profese, její akreditované vzdělávání a financování.

     Výstupem bylo zavedení profese interkulturní pracovník do Národní soustavy kvalifikací a Národní soustavy povolání v roce 2015, což s sebou nese jasné popsání kompetencí a činností profese a možnost složit kvalifikační zkoušky pro získání osvědčení pro výkon profese. Současně byla založena Asociace pro interkulturní práci, která si klade za cíl etablovat danou profesi v ČR.