Interkulturní práce

Kontextualizace španělské současnosti v otázkách migrace

Podle analýzy, kterou zpracovalo Observatorio Permanente de la Inmigración[1], žije na území Španělska k 30. 6. 2013 celkem 5.503.977 cizinců a cizinek, z nichž 2.702.867 l (49,11%) pochází ze zemí Evropské unie a 2.801.110 (50,89%) z třetích zemí[2][3]. Toto číslo odpovídá zhruba 11,7% celkového počtu španělské populace.

Migrační politiku na území Španělského království reguluje zákon z roku 2000 o právech cizinců ve Španělsku a jejich integraci: Ley Orgánica 4/2000, de 11 de enero, sobre derechos y libertades de los extranjeros en España y su integración social[4]. Od doby své platnosti tento zákon podlehl řadě opatření, z nichž nejzásadnějším bylo Real Decreto ley 16/2012[5]. Toto ostře kritizované, naléhavé opatření s cílem „zachovat udržitelnost zdravotnického systému“ odebralo nárok na lékařské služby asi 500.000 tzv. „neregulérním migrantům“. Nicméně ošetření na pohotovosti, porodní péče a péče pro děti zůstává i nadále univerzálním právem.

Vymezení a vývoj interkulturní mediace

Profese interkulturní mediace je ve Španělsku rozvíjena od 90. let jako přirozená reakce na vzrůstající kulturní diverzitu společnosti. Její metodologický základ, ze kterého v současnosti vychází většina institucí a organizací, definuje antropolog Carlos Giménez Romero[6] jako „Intervence třetí strany v situacích, ve kterých je významný faktor multikulturality. Intervence má za cíl uznání odlišností, přiblížení obou stran, usnadnění komunikace a vzájemného porozumění, rozvíjení schopnosti soužití, regulaci konfliktů a adekvátnost institucí ve vztahu k sociálním aktérům jiného etnického a kulturního původu.“ (1997:142)

Zatímco v českém prostředí je podobná profese, označována jako interkulturní pracovník/ce, vymezována především ve vztahu ke komunitnímu tlumočení a sociální práci na straně druhé, ve Španělsku je interkulturní mediace chápána jako jedna z odnoží mediace. Rozsáhlá studie o panoramatu mediačních služeb v Katalánsku[7], řádí interkulturní mediaci mezi komunitní a občanskou mediaci. Používá stejnou metodologii (přiblížení pozic, uznání a ocenění), ale v některých svých konečných cílech se liší. Interkulturní mediace vzniká na základě potřeby dorozumět se s lidmi z jiného a jazykového a kulturního prostředí, je nástrojem komunikace a integrace. Od jazykového a kulturního tlumočení se postupně vyvíjí také do oblasti řešení konfliktů s kulturním faktorem. Od komunitní mediace se liší ve dvou základních bodech 1.) její pojetí je širší z toho důvodu, že se nesoustředí pouze na řešení konfliktů, ale také na jejich prevenci 2.) vychází z myšlenky boje proti sociálnímu vyloučení, proto se snaží kompenzovat nerovnosti ve stávajícím společenském uspořádání, neutralita a nestrannost jsou postoupeny snaze posílit subjekt v znevýhodněné pozici.

V procesu vývoje disciplíny interkulturní mediace ve Španělsku můžeme rozlišit několik fází. První etapa, kterou Carlos Giménez označuje jako fázi zrodu, zahrnuje období mezi léty 1994 a 1997, kdy se Španělsko mění ze země emigrační na zemi imigrační. V tomto období vzniká interkulturní mediace jako intervence mezi osobami etnicky odlišnými téměř spontánně, protože vývoj společenské situace to vyžaduje. Druhou fázi je fáze rozvoje, datovaná mezi léty 1998 až 2002. Získané zkušenosti a počet provedených intervencí v praxi v oblasti multikulturality dosahuje již významného objemu, což má za následek větší teoretické bádání o tom, co je, nebo co by měla být interkulturní mediace. Vzniká stále více projektů, je založeno Grupo Triángulo (federace několika organizací, které pracují na poli interkulturní mediace v oblasti migrace či romské otázky) a univerzity začínají nabízet magisterské a postgraduální programy interkulturní mediace. První vzdělání v této oblasti připravila v roce 1995 Universidad Autonóma de Madrid (UAM) na žádost vlády madridské autonomní oblasti. Následně vznikají programy Ph.D. na univerzitě v Madridu a v Granadě, ze kterých se vycházejí první kvalifikovaní odborníci. Třetím obdobím je tzv. období boomu spadající mezi léta 2003 a 2007. V tomto období je rozvoj této disciplíny již nezadržitelný – přibývá programů interkulturní mediace v městských částech, vytvářejí se koncepce integrace cizinců a interkulturní mediátoři pracují ve všech autonomních oblastech Španělska.

Typy a oblasti práce interkulturní mediace

Španělský koncept interkulturní mediace rozlišuje tři typy intervence. První z nich je tzv. preventivní mediace, která má za cíl sblížit osoby nebo skupiny s kulturně odlišné, usnadnit jejich komunikaci a tak předcházet konfliktům. Dalším typem je rehabilitační mediace, která pracuje již v situaci interkulturního konfliktu. Snaží se jej regulovat, vyřešit a dovést všechny strany ke smíření. Posledním typem je kreativní nebo také transformační mediace. Sem spadají všechny aktivity směřující k nahrazení stávajících způsobů, názorů a norem v multikulturní společnosti ve snaze docílit ve společném soužití nových, vzájemně obohacujících a rovnoprávných vztahů.

Interkulturní mediace se ve Španělsku prvotně rozvíjí jako práce v oblasti zpřístupnění veřejných služeb migrantskému obyvatelstvu, zprostředkování vzájemné komunikace a poznání, a následně se rozvíjí interkulturní mediace na úrovni komunitních soužití. Oblast vzdělání je klíčová pro výchovu budoucí generace, která se bude podílet na vytvoření společnosti bez předsudků a citlivé v otázkách rovnoprávnosti. Práce ve školách se soustředí na realizaci integračních aktivit pro nově příchozí děti, na pozitivní propagaci kulturní diverzity a na vzdělávání a podporu samotných učitelů.

Právo na zdravotní péči patří mezi základní lidská práva, proto je v oblasti zdravotnictví důležité zajistit jeho naplnění pro všechny v podmínkách rovnosti. Jedná se o podporu migrantů v přístupu ke zdravotnickým službám, doprovod a zprostředkování jazykové i kulturní komunikace. Kulturní diverzita v oblasti zdraví a péče o tělo představuje celou řadu rozdílů v přístupu k nemoci, léčení, sexualitě, péči, mateřství a hygieně. Na druhé straně tedy stojí informování lékařských profesionálů o postupu při jednání s pacienty z jiných kultur, seznamování je s kulturními návyky a předcházení a řešení možných konfliktních situací mezi zdravotnickým personálem a pacienty z jiných kultur. Práce interkulturních mediátorů spočívá také v informovanosti veřejnosti a boření vnímání migrace jako zátěže zdravotnického systému.

Soužití v multikulturních společnostech sebou přináší setkávání ale i neshody. Ve svém sousedství interkulturní mediátoři pracují na vzájemném sblížení a uznání kulturně odlišných skupin i jedinců, podporují migranty a migrantské asociace k aktivní spoluúčasti ve svém okolí a také zasahují v konfliktních situacích mezi jednotlivci nebo mezi institucemi a skupinami. Dále do této oblasti spadá pomoc se zajištěním bydlení, jednání s majiteli bytů nebo bytovými družstvy nebo intervence v tzv. vyloučených lokalitách. Řízení interkulturního soužití a řešení konfliktů je také třeba v azylových střediscích či chráněných bytech.

Interkulturní mediátoři pracují s profesionály veřejných i soukromých služeb, kteří přicházejí do kontaktu vzhledem ke své lokalitě či službám s jedinci z jiných kultur. Dále s migranty nebo kolektivy migrantů, kteří využívají těchto služeb jako občané a s kolektivy místních obyvatel a migrantů, kteří rovněž přicházejí do styku s odlišnými kulturami. Komunikace, integrace a soužití ve všech oblastech života, jsou hlavní cíle, o které tato disciplína usiluje.

V profesní oblasti a na pracovním trhu se interkulturní mediace zabývá potencionálem, který představuje kulturní diverzita v oblasti lidských zdrojů. Jedná se o vzdělávání firem v tématu diversity managementu a na druhé straně intervence v situacích nedorozumění nebo konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci z jiných kultur.

Profil interkulturního mediátora/ky

Kompetence interkulturního mediátora/ky se dají rozdělit do tří skupin[8]: 1) umění vědět (co znám) 2) umění konat (co umím) a 3) umění být (kým jsem). Do první kategorie patří znalosti v oblasti sociokulturního povědomí o aktuálním světě, odlišných kulturách, interkulturalitě a teoretické a psychologické znalosti potřebné k intervenci. Znalosti témat: konstrukce identity a procesy identifikace; teorie vysvětlující stereotypy a předsudky; strategie boření předsudků a diskriminace; základní principy demokratického soužití; kritická analýza diskurzu o migraci a kulturní diversitě; teorie migračních toků a lidského pohybu; dynamika multikulturní společnosti; koncept kultury ve své komplexnosti (kulturní vzorce a vzájemná vztahovost kultur); modely řízení diverzity; osoba migranta (osobní změny, vykořenění, psychické procesy spojené s opuštěním); proces adaptace na jinou kulturu; analýza a pozitivního řízení konfliktu; proces interkulturní mediace (interkulturní komunikace a kompetence, modely, metody, fáze, akce, techniky, strategie, limity a oblasti); znalost jazyka migrantské menšiny i majoritní společnosti; různé modely osobního růstu a mezilidských vztahů; lidské a společenské potřeby a jejich naplnění; emoční inteligence; mírová kultura; organizace a vedení skupin; znalost fungování a služeb hostitelské země stejně jako kolektivu migrantů; legislativní rámec a společenská struktura země hostitelské i původu; vztahy mezi menšinou a většinou; návrh/psaní a realizace projektů v oblasti interkulturní mediace. Do druhé skupiny patří schopnost tyto teoretické znalosti uplatnit v praxi, konkrétně dovednosti jako aktivní naslouchání, empatie, komunikace, vytvoření pomáhajícího vztahu, asertivita, sebevědomí, schopnost vyrovnat se s těžkými životními situacemi, emoční stabilita, týmovost; zvládnutí procesu interkulturní mediace a sbližování; metodologické zvládnutí realizace různých interkulturních aktivit (= šíření informací, boj proti rasismu, vzdělávání, řešení konfliktů, výzkum a návrh interkulturních aktivit). Do poslední kategorie spadá neustálá vlastní práce na sobě, při které si člověk uvědomuje a reflektuje své projekce, předsudky a limity, a to aby mu tyto co nejméně bránily v jeho intervenci a snaze řešit konflikt. Jde o životní hodnoty a osobní kvality jako například: znát sám sebe (své schopnosti a limity), umět se vžít do situace druhých a schopnost nenahlížet na situace povrchně; být otevřený/á a důvěřovat realitě; kreativita a představivost (schopnost nalézat nové alternativy); upřímnost a čestnost; odvaha přijímat interkulturní výzvy jako osobní výzvu a možnost růstu; skromnost (uvědomování si důležitosti mediátora bez považování ho za nenahraditelného); solidárnost a smysl pro sociální spravedlnost; zájem o druhé a jejich situaci; důvěra v lidi a jejich schopnosti (mediátor pouze pomáhá najít řešení zúčastněným, nepřináší řešení); schopnost přijmout druhé takové jací jsou a akceptovat odlišný názor; spolupráce a povzbuzování druhých k participaci; ochota utěšovat a smiřovat; flexibilita, tolerance, respekt; koherence mezi svou řečí a skutky; vyrovnanost, klid, nestrannost, uvážlivost.

V odpovědi na otázku zda je nutné, aby interkulturní mediátoři a mediátorky samy byli migranty, neexistuje jednoznačná odpověď. Většina odborníků se shoduje, že záleží na typu intervence a situaci. V některých případech je vhodnější, aby mediátor/ka patřil do kolektivu migrantů – například pokud je nutné asistovat u lékaře arabské ženě, která nezná místní jazyk, je lepší, aby ji doprovodila jiná arabská žena mediátorka, která zná arabský jazyk i jazyk cílové země a také kulturní vzorce dané kultury. Pokud se například jedná o intervenci ve škole, kde jsou v jedné třídě děti různých národností, není tolik podstatné, aby mediátor/ka patřil k jednomu z migratských kolektivů. Takovou intervenci může stejně dobře vykonat profesionál vyškolený v interkulturní mediaci, který je seznámen s migrační problematikou, ale sám náleží k většinové společnosti. Na prvním místě tedy stojí ne migrantský původ, ale především odbornost, znalosti a kompetence mediátora/ky a dané situaci.

Vývoj institucionálního ukotvení disciplíny

Na prvním místě je nutné zdůraznit, že Španělské království sdružuje celkem 17 autonomních oblastí a 2 autonomní města, přičemž každá oblast je autorizována k vytváření vlastní legislativy a politik týkajících se vzdělání, práce a sociálních věcí. Stejně tak univerzity na celém území mají možnost rozhodovat o tom, které studijní programy nabídnou. Problematika interkulturní mediace spadá pod agendu dvou ministerstev – Ministerstvo školství a Ministerstvo práce.

Interkulturní mediace jako profese nebyla zatím ještě celostátně kompletně definována a regularizována. Je zmíněna v několika legislativních normách, jako například v Real Decreto 638/2000[9], který vydalo Ministerstvo vnitra. Mezi významné momenty v procesu etablování této profese patří následující kroky.

8. února 2008 byla do informačního systému profesí nabízených úřady práce[10] na celém území Španělska zařazena profese Interkulturní mediátor/ka.

Ministerstvo práce vydává národní katalog profesních kvalifikací[11], kde je v roce 2011[12] uznána profese „Komunitní mediátor/ka“[13]. Jako adekvátní vzdělání pro tuto profesi je udávána výuka v rozsahu 400 hodin.

V roce 2013 vydává Ministerstvo spravedlnosti vyhlášku[14], která upravuje jediný existující zákon z roku 2012 o mediaci v soukromých i obchodních záležitostech[15] platící na území celého státu. Tato vyhláška stanovuje rozsah vzdělání pro výkon této profese na minimálně 100 hodin. Zároveň 35% specializovaného vzdělání v této disciplíně musí být praktická. Pro zapsání do registru mediátorů je třeba doložit univerzitní titul v této specializaci nebo titul profesního vzdělání vyššího stupně (obdoba našich VOŠ). Vzhledem k náročnosti této profese se řada profesních asociací interkulturní mediace vyjadřovala kriticky k zákonem požadované úrovni jako k velmi nízké.

Některé profesní asociace, organizace a spolky působící na celém území Španělska vydaly vlastní etický kodex pro tuto profesi. Neexistuje však zatím jednotný etický kodex.

Vzdělání

Jak již bylo zmíněno výše, zákon o mediaci definuje určitý počet hodin výuky v této disciplíně potřebný pro výkon profese. Ne všechny vzdělávací programy, se kterými se v oboru interkulturní mediace můžeme ve Španělsku setkat, jsou stejné úrovně. Španělský vzdělávací systém rozděluje vysokoškolské vzdělání na čtyři úrovně – técnico superior (odpovídá české VOŠ), grado (odpovídá české VŠ), máster (patří k postgraduálním studiím, stupeň mezi pětiletým studiem na VŠ a Ph.D.) a doctorado (doktorské studium). Především postgraduální programy týkající se interkulturní mediace nabízí univerzity v celé zemi. Dále je nutné počítat s kurzy celoživotního vzdělávání a také řada asociací a nevládních organizací nabízí specializované vzdělávací kurzy interkulturní mediace – ty sice neposkytují žádný oficiální titul, ale jsou také zároveň otevřeny širší veřejnosti, protože ani účast v nich není podmíněna předešlým univerzitním vzděláním. Oficiální (univerzitní) titul bývá potřeba zejména k získání místa ve státní správě. Za všechny subjekty neformálního vzdělávání můžeme zmínit např. Fundación CeiMigra, která nabízí akreditovaný kurz Interkulturní mediace v rozsahu 300 hodin.

Příklad dobré praxe: SEMSI

Vzhledem k nárůstu migrantů ve městě Madrid, který se zvětšoval rok co rok (cca 12% z celkové populace), bylo nutné najít řešení především v oblasti přístupu k veřejným službám, posílit občanskou participaci nově příchozích a také mapovat efektivně potřeby a problémy této populace s cílem umožnit jejich komplexní integraci. SEMSI – Servicio de mediación social interkultural (Interkulturní sociální mediační služby) je intervenční program zaštítěný dohodou mezi Odborem sociální péče města Madrid a Autonomní univerzitou v Madridu, který má za cíl usnadnit integraci migrantů ve městě a to skrze metodologii a filosofii vycházející z interkulturní mediace. V praxi šlo o to, že univerzita (konkrétně Výzkumný institut v oblasti migrace, etnicity a sociálního rozvoje – IMEDES pod vedením Carlose Giménez Romero) připravila vzdělávací program pro tuto profesi a poskytla zázemí ke školení. Vyškolení mediátoři pracovali ve spolupráci se sociálními službami v konkrétních čtvrtích.

SEMSI vykonávalo svoji práci v celkem 21 městských částech města a to mezi léty 1997-2009. V době svého největšího rozmachu zde pracovalo 52 profesionálních interkulturních mediátorů z celkem 14 národností (Maroko, Alžír, Kamerun, Rwanda, Chile, Ekvádor, Kolumbie, Peru, Kuba, Bulharsko, Portugalsko, Palestina, Argentina a Španělsko).

Mediátoři SEMSI mají vzdělání v oblasti migrace, interkulturality a mediace, spolupracují se sociálními službami a pracují jako prostředníci mezi migranty a státní správou, organizacemi a veřejnými či soukromými službami a také na úrovni soužití ve čtvrtích.

Mediátoři SEMSI mají společných 5 následujících charakteristik:1) jsou komunitními mediátory 2) pracují v diverzitním a interkulturním týmu 3) jsou sami migranti, ale není to podmínkou 4) jsou multifunkčními mediátory s tendencí specializovat se na určitou oblast 5)      pracují nejen se svou komunitou, ale i s ostatními kolektivy migrantů a majoritní společností.

Oblasti a cíle jejich práce můžeme vymezit následovně:

1)             Zpřístupnění sociálních veřejných i soukromých služeb migrantů (šíření informací v cizím jazyce, doprovázení na veřejné instituce a mediace mezi těmito institucemi a migranty)

2)             Podpora profesionálů pracujících v sociální oblasti (zpětná vazba a pomoc sociálním pracovníkům či učitelům v určitých případech, informování o kulturních rozdílech dané komunity, překlady, tlumočení, mediace mezi profesionály a migranty)

3)             Podpora participace a aktivního občanství (Na individuální úrovni se jedná o pomoc migrantům začlenit se místních organizací a skupin, podpora migrantů v účasti ve vlastních asociacích, propojování migrantů a NNO, které pracují s touto cílovou skupinou. V kolektivní rovině jde o podporování činností migrantských asociací ve čtvrti, jejich zapojení do oslav místních svátků či jiných kulturních akcí, vytváření kontaktů a dialogu mezi migrantskými asociacemi a dalšími organizacemi ve čtvrti)

4)             Podpora interkulturního soužití (Podílení se na vytváření aktivit s tímto cílem, pozitivní senzibilizace majoritní společnosti, mediace v situacích konfliktů nebo napětí)

Ze španělské zkušenosti je vidět, že interkulturní mediace není pouhou mediací zaměřující se na určitou skupinu či oblast. Jde především o specifické hledisko na mediaci přesahující hranice konfliktu a vycházející z myšlenky, že mediace mezi osobami z různých kultur slouží především k zabránění konfliktů mezi kulturami. Jejími dalšími konotacemi je kreativita, společenská rovnoprávnost a hledání dialogu. Interkulturní mediace zkrátka nabízí nástroje, které jsou právě v době tlaku aktuální ekonomicko-sociální krize více než potřebné.

Autorka: Jana Magdaléna Vlastníková

Poděkování: K sepsání tohoto článku přispěla laskavá pomoc a sdílení materiálů následujících organizací: Fundación CeiMigra, Red Acoge, Fundació Desenvolupament Comunitari a Programa de mediación para la convivencia intercultural města San Sebastian

Bibliografie

Yuste, C., Guía Didáctica T. E. Inclusión Social, Mediación Comunitaria Intercultural, Cruz Roja Comité Provincial Valencia, 2012

Casanovas P., Magre J., Lauroba Mª.E. (Directores), Libro Blanco de la Mediación en Cataluña, Generalitat de Catalunya, Departament de Justícia, 2011

Giménez Romero, C., El Servicio de Mediación Social Intercultural SEMSI, Ayuntamiento de Madrid, Área de Servicios Sociales, Universidad Autónoma de Madrid, Programa de Migración y Multiculturalidad, 2002

Giménez Romero, C., La naturaleza de la mediación intercultural, Migraciones, ISSN 1138-5774, Nº 2, 1997, str. 125-160