Interkulturní práce

Margalit Cohen-Emerique, jedna ze zakladatelek interkulturní mediace ve Francii, definuje tuto profesi takto: „Mediace je akce prováděná třetí stranou mezi jednotlivci nebo skupinami, kteří s ní dobrovolně souhlasí. Jedná se o neutrální a nestrannou intervenci s cílem nalézt řešení a přispět celkovému zlepšení vzájemných vztahů mezi zúčastněnými.[1]“

Ve Francii je tato profese označována jako interkulturní mediace, sociální mediace a osoby, které ji vykonávají, se označují interkulturní/sociální mediátoři, či „femmes- relais“ nebo „adultes- relais[2]“.

Interkulturní mediace se ve Francii oficiálně rozvíjí již přes 20 let. Její příběh začíná na předměstí velkých měst, kde ženy migrantky spontánně začínají pomáhat ve svém okolí. Termín interkulturní mediátor/ka anebo socio-kulturní mediátor/ka vzniká později, v procesu snahy tuto činnost profesionalizovat. Asociace žen mediátorek Fédération des associations de femmes-relais de Seine-Saint-Denis, která vznikla v 90. letech 20. století, a jejímž cílem je „podporovat sociální integraci žen, zlepšit vzájemnou spolupráci žen a veřejných institucí, lépe porozumět fungování hostitelské země a pomoci pochopit mentalitu příchozích“, definuje v roce 1993 na základě svého etického kodexu svoji práci následovně:

„Sociální a kulturní mediace je proces výstavby a rehabilitace sociálních vazeb, řešení konfliktů v každodenním životě, ve kterém se nezávislá a neutrální třetí strana – „žena prostřednice“ tedy sociální a kulturní mediátor/ka – pokouší prostřednictvím organizovaných setkání mezi lidmi (jednotlivci nebo skupiny) zlepšit jejich komunikaci a podpořit je v přístupu k jejich právům.“[3]

Ve Francii můžeme dle Margalit Cohen-Emerique vymezit dva hlavní proudy mediace: 1) „republikánský“ – mediace působící v kontextu organizací dle republikánského francouzského vzoru, které fungují skoro jako jakákoliv další instituce, např. Profession banlieue v Paříži[4] a 2) „asociativní“ – mediace vznikající v rámci např. ženských asociací jako AFAVO (Asociace afrických žen z Val D´oise) – asociace vytvořená spontánně a poskytuje konkrétní pomoc migrantům ve svém okolí.

Kompetence interkulturního mediátora/ky

Typický profil interkulturního mediátora/ka je člověk s migrantským původem. Tento fakt předpokládá, že člověk zajímající se o tuto profesi má zároveň určitý vhled do kultury migrantské komunity a do historie migrace ve Francii, zná tradici, jazyk a sociální návyky cizinců, kteří zde žijí. Studie Evropské komise z roku 2007 uvádí, že 80 % interkulturních mediátorů vystudovalo vysokou školu, 55% z nich studovalo na filozofické fakultě nebo na fakultě sociálních věd a 25 % technické obory[5].

Mezi kompetence interkulturních mediátorů patří především trpělivost, empatie s migranty a také dobrá znalost francouzštiny. Interkulturní mediátoři často vedou rozhovor a mediační proces se svými klienty ve francouzštině navzdory tomu, že mluví také jejich mateřským jazykem. Některé organizace, jako např. Profession Banlieue, dokonce uvádějí takový přístup jako příklad dobré praxe pro integraci cizinců ve Francii.

Mediátoři mají společné následující charakteristiky: jsou často sami přistěhovalci nebo mají cizí původ, mohou to být také Francouzi pocházející ze smíšeného manželství nebo žijící ve smíšeném páru poté, co žili a pracovali v zahraničí atd. – jsou multikulturní, protože znají různé kultury a mají nezbytnou flexibilitu a schopnost dělat kompromisy, zvládají francouzský jazyk a některý další jazyk nebo jazyky, osobně se angažují v aktivitách pro migranty z jakékoliv země původu, často pocházejí z dělnické třídy, se kterou jsou v kontaktu v každodenním životě. Mediátoři jsou motivováni jednat ve svém sousedství a čtvrti nebo v rámci veřejných služeb s ohledem na aktuální potřebu. A konečně mají touhu se profesionalizovat a být uznáni jako rovnocenní a zainteresovaní partneři státní správy.

Nicméně, mediátor nemusí být imigrantem, „nejdůležitější je především jeho lidská stránka“. Fakt že většina mediátorů jsou migranti, je dán kontextem, ve kterém tato profese ve Francii vznikala. Mediace původně vychází z osobní angažovanosti a aktivismu žen migrantek, které přijely do Francie v období vstřícném vůči politice slučování rodin, která ve Francii začala v 70. letech. Ženy a děti migrantů pracujících ve Francii se mohly přistěhovat za členem rodiny, který žil a pracoval na území Francie. Faktem zůstává, že od té doby většina interkulturních mediátorů jsou ženy.

V 70. a v 80. letech francouzské instituce reagovaly na změnu migrační situace – migranti se stěhovali do Francie na dobu neurčitou (což bylo např. u lidí z Afriky něco nového) – a změnily přístup k procesu integrace cizinců. Bylo nutné pracovat s realitou, ve které žijí na jednom území lidé, kteří pocházejí z odlišných kultur, náboženství, tradic. Margalit Cohen Emerique analyzuje tento moment ve své knížce Chocs de cultures[6].

Ženy, které přišly do Francie, byly často vzdělané a měli aktivistické a politické zkušenosti v různých organizacích v zemi původu. Když se usadily ve Francii, začaly bojovat za práva migrantů a vytvořily řadu asociací, kde se tomuto tématu věnovaly. Pracovaly dobrovolně, působily i z domu a navštěvovaly rodiny nově příchozích a pomáhaly jim. Odtud pochází fakt, že lidé, kteří se věnují profesi sociokulturní mediace, jsou často migranty anebo mají migrační původ.

Oblasti činnosti mediátorů/ek

„Mediátorka (žena prostřednice) zná kulturní vzorce, kódy a hodnoty lidí a rodin, se kterými pracuje. Je schopná chápat určitou situaci a učinit ji kulturně čitelnou profesionálům z institucí. Zároveň pokud je to nutné, může instituce informovat o realitě a potřebách migrantských komunit.“[7]

Činnosti žen mediátorek začínají v migrantských spolcích a organizacích. Poskytují poradenství a podporu rodinám při jednání s různými úřady, zdravotními a vzdělávacími institucemi, zprostředkovávají komunikaci rodin s těmito institucemi (jazykový a kulturní překlad příslušných postupů), informují o právech na vzdělání či zdravotní péči, organizují aktivity pro ženy nebo děti (např. kurzy gramotnosti, kulturní vystoupení, slavnosti ve čtvrtích, taneční workshopy, atd.)

Jejich funkcí není jen zdánlivě omezená role tlumočnic. Ve své práci propojují znalosti komunit s metodami sociální práce. Ženy prostřednice působí v kancelářích sdružení ve svých lokalitách, ale i ve svých domovech, kam rodiny přicházejí žádat o radu a hledat řešení své konkrétní situace. Například když se žena ocitne sama se svými dětmi, s pomocí mediátorek komunita zorganizuje hlídání dětí.

Nejčastější činnosti „žen prostřednic“ můžeme shrnout takto:

• Poskytování informací
• Doprovázení a asistence
• Poradenství
• Komunikace s institucemi
• Vzdělávání v oblasti práv migrantů
• Organizování výletů a aktivit
• Pomoc s hledáním práce
• Podpora rodin, psychologická pomoc

Vzdělání v socio-kulturní mediaci

Aktuálně existuje několik vzdělávací programů pro tuto profesi. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabízí vzdělávací program s názvem „Pracovník v mediaci a službách“. Na gymnáziu existuje maturitní obor „Služby a animace v městských lokalitách“. Některé univerzity nabízejí konkrétní programy, např.:

• „Inženýr v sociálních službách a urbanistickém rozvoji“, Univerzita Lille 2
• „Inženýr v sociální mediaci“, Univerzita Lille 2
• „Magistr sociální intervence“, Univerzita Lyon 2
• „Magistr sociálního rozvoje“, Univerzita Montpellier 3
• „Interkulturní mediace: identity, mobilita a konflikty“, Master Erasmus Mundus, Univerzita Lille 3

Poslední zmíněný program Univerzity v Lille s názvem MITRA[8] „Interkulturní mediace: identity, mobilita, konflikt“ je dvojjazyčný, interdisciplinární program s cílem reagovat na akutní společenské potřeby interkulturní mediace související se zvýšenou mezinárodní mobilitou.

Vychází z vědeckých znalostí osmi světových univerzit: Katolická univerzita Leuven (Belgie), Universidade Federal do Rio de Janeiro (Brazílie), University of Lille 3 (Francie), University College Cork (Irsko), Universidad Nacional Autónoma de México (Mexiko), University of Wroclaw (Polsko), Babes-Bolyai University Cluj (Rumunsko), Univerzita Cheikh Anta Diop Dakar (Senegal).

MITRA sdružuje novou generaci odborníků v oblasti řízení krizí a konfliktů, řízení rozmanitosti a kulturních a politických strategií souvisejících s přesídlováním. Tento program je určen pro držitele bakalářského titulu (180 ECTS) v oborech: umění, humanitní vědy, jazyky, sociální vědy, právo, a pro další držitele bakalářských titulů s profesionální zkušeností.

Výuka tohoto 4 semestrálního programu probíhá ve francouzštině a v angličtině (požadovaná úroveň je B2 podle jednotného evropského rámce). Studenti mohou získat dvojitý nebo trojitý titul.

Koncept programu MITRA spočívá v kombinaci studia v Evropě a mimo ni a v propojování teorie a práce v terénu. Po prvním semestru na Univerzitě v Lille věnovanému základním pojmům si studenti vybírají ze tří specializací:

Specializace 1

Krize, konflikty, občanská společnost – definice konceptů na základě konkrétních přístupů politické filozofie a sociologie (Univerzity: Lille, Cluj, Dakar/Rio de Janeiro)

Specializace 2

Migrantský subjekt: společenské povědomí a praxe – zaměřuje se na antropologii, jazyk, literaturu a sociální psychologii (Univerzity: Lille, Leuven, Rio de Janeiro/Mexiko)

Specializace 3

Území a mobilita: srovnávací přístup – věnuje se zejména antropologii, historii a geografii (Univerzity: Lille, Wroclaw, Cork/Dakar)

Interkulturní expert MITRA ovládá nástroje a know-how vyjednávání a argumentace, je vysoce citlivý k etickým aspektům, umí předjímat politické a sociální chování v důsledku migrace a umí jednat v multikulturních kontextech např. nadnárodních firem.

Díky velkému důrazu na výzkum, může MITRA směřovat ke studiu Ph.D. Dále absolventům přináší řadu dovedností, které jim otevírají pracovní příležitosti v různých sektorech: národní a mezinárodní instituce, HR v nadnárodních firmách, orgány územní správy, atd[9].

Profesní rozvoj mediátorů

Čas věnovaný vzdělávání se a studiu informací představuje pro mediátory asi 15 % objemu jejich práce. Kromě účasti na týmových poradách, supervizích a školeních do této oblasti dále spadá: aktualizace informací, studium relevantních dokumentů, účast na zasedáních pořádaných partnerskými organizacemi, atd. Podle asociace „žen prostřednic“ mediátorky týdně věnují těmto činnostem zhruba půl pracovního dne.

Podmínkou výkonu práce mediátora je práce v týmu. Tým funguje dvěma způsoby: setkávání a supervize. Supervize anebo porada umožňuje mediátorům analyzovat použité postupy a řešit složité a situace, které jsou zároveň emočně náročné. Setkání týmu probíhá každý týden a soustředí se na sdílení informací a plánování individuálních a kolektivních akcí[10].

Institucionální ukotvení profese

V roce 2000 a 2002 přinesly statní reformy počátek uznání mediace. Avšak navzdory tomu, že je socio-kulturní mediace uznávána jako nástroj sociálního začleňování a je součástí sociální politiky města Paříže – díky „ženám prostřednicím“ a integračním programům, ve kterých státní fondy v roce 2009 vytvořily 4230 dotovaných pracovních míst této profese – socio-kulturní mediace dosud není uznána jako plnohodnotná profese. 26. dubna 2000 byl zveřejněn první oficiální dokument vydaný odborem sociálních věcí v Paříži, ve kterém byla uznána užitečnost socio-kulturních mediátorek.

Veřejné programy zaměřené na vytváření pracovních pozic na předměstích obývaných převážně přistěhovaleckou populací, umožnily „ženám prostřednicím“ být za svou činnost v rámci sdružení působící v sousedství placeny. Jednalo se především o pracovní smlouvy na dobu určitou, a tak je tato profese i nadále, navzdory úsilí městských politik snažících se o profesionalizaci a legitimitu profese v sociální oblasti a na trhu práce, spojená s pracovní nejistotou.

Potencionálními zaměstnavateli mediátorů/rek může být např. Ministerstvo zdravotnictví, organizace působící ve vyloučených čtvrtích, společnosti městské dopravy, sociální centra, organizace socio-kulturních mediátorek, školy, pošta[11].  Mediátoři bývají placeni převážně ze státního rozpočtu skrze městské části nebo veřejné instituce jako je ministerstvo zdravotnictví, školy apod.

Abychom pochopili vznik profese „žen prostřednic“ právě v tzv. „problémových“ čtvrtích, je třeba si uvědomit některé aspekty ekonomického a sociálního kontextu 70. a 80. let 20. století. Pokračující růst nezaměstnanosti a zvýšené obtíže pro rodiny s dětmi od roku 1975 je důležitým faktorem vzniku této profese. Od roku 1975 se navíc tato situace zhoršuje v důsledku reforem v oblasti sociálního bydlení a následnému vzniku izolovaných ghett. Vztahy mezi obyvateli se komplikují a množí se nedorozumění. Lidé se obracejí ke svým blízkým, mezi které patří i „ženy prostřednice“. V tento okamžik vyzývala politika městských částí k občanské aktivitě a podpořila vznik spolků a asociací a poskytla granty sdružením žen prostřednic, které denně pomáhaly v integraci rodin migrantů.

Etický kodex žen prostřednic

„Jestliže se rozhodneme pro vytvoření etického kodexu, je třeba se zamyslet nad reakcí budoucích partnerů (institucí). Zdá se, že „ženy prostřednice“ tak již učinily. I kdyby kodex nesepsaly ony, dříve či později by stejně vznikl.“[12]

V roce 2006 byl učiněn další velký krok – vydání etického kodexu socio-kulturních mediátorů neboli kodex „žen prostřednic“ ze Saint- Denis, Paříž, Francie. Jako hlavní principy, které zajišťují úspěšný proces mediace, jsou definovány: mlčenlivost, nezávislost a nepřítomnost institucionálních mandátů. Mediace probíhá na základě svobodného souhlasu a v podmínkách rovnosti mezi smluvními stranami. Guillaume Hofnung k tomu dodává: „Etický kodex nám pomáhá se na věci podívat s odstupem“[13].

Interkulturní mediace má v dnešní stále více rozmanité společnosti své neoddiskutovatelné místo. Ve svém konečném důsledku usiluje o rovnoprávné a harmonické soužití všech – soustředí se na tyto oblasti: vytváření sociálních vazeb, přestavba vztahů, předcházení konfliktům a nakonec jejich řešení.

Autorka: Virginie Béjot

Bibliografie:

Carmel Camilleri, Margalit Cohen-Emerique, Chocs de culture. Concepts et enjeux pratiques de l’interculturel, ed, L Harmattan, 2003

Fabienne Bourdoiseau, Maria Salas Ramirez, La médiation interculturelle, une chance pour l´immigration, une clé pour l´intégration, studie Matser 2 Managment interculturel Paris-Dauphine.

Les femmes-relais, médiatrices sociales et culturelles, des principes déontologiques, un métier, 2006, Profession banlieue.

http://www.mediateur-interculturel.net/Rapport%20%20Consultation%20-%20France.pdf

http://www.ville.gouv.fr/IMG/pdf/sgciv-ouvragemediationsociale.pdf

http://www.ritimo.org/article4734.html