Interkulturní práce v zahraničí

The flash source file does not exists.

     V zemích EU, které mají delší historii imigrace, patří mezi priority integrační politiky zejména na lokální úrovni kontinuálně podporovat a profesionalizovat služby tlumočení, asistence na úřadech a dalších veřejných institucích, vyjednávání a prevence konfliktů v komunitách a v sousedství. Tyto činnosti jsou vykonávané primárně migranty či osobami se zkušeností migrace a znalostí více jazyků a kultur. Vymezení kompetencí variuje mezi komunitním tlumočením, sociálním poradenstvím, interkulturní mediací a komunitní prací. Stejně jako je mnohočetná realita v různých evropských kontextech, také označení profesí na poli zprostředkování komunikace mezi migranty a veřejnými institucemi je různorodé.  Můžeme se setkat se sociokulturními mediátory (Portugalsko, Francie), interkulturními mediátory (Španělsko, Belgie, Rakousko), BürgerLotsen občanskými navigátory (Německo), komunitními/sociálními tlumočníky (Velká Británie, Finsko, Belgie), „femmes- relais“ nebo „adultes- relais/ženami prostřednicemi, dospělími prostředníky (Francie). Na teoretické úrovni všechny tyto profese korespondují s konceptem interkulturní mediace jak ji rozvíjí Carlos Gimenéz Romero. Dle slov Pascalla Rillofa z European Network for Public Service Interpreting and Translation – ENSPIT je těmto profesím společné to, že rozšiřují základní demokratická práva mezi všechny obyvatele.

     Z mapování zahraniční praxe etablování profesí zaměřených na asistence migrantům ve veřejných institucích a podporování přátelského soužití v kulturně různorodé společnosti lze vyvodit tyto obecné závěry:

Koncepce integrační politiky

     V zemích s dlouhou imigrační historií se již v rámci sociální politiky obcí cizinci nevyčleňují jako zvláštní cílová skupina. Hovoří se o osobách s migrantským původem, což jsou mnohdy osoby se statusem občana dané země. Akcent integrační politiky není primárně na přizpůsobení migrantů novému prostředí, ale na vyvažování podpory vzájemného soužití a přijetí kulturní různorodosti. Integrační politika je víceméně vždy decentralizovaná v gesci samosprávy a nevládních organizací. Role interkulturních mediátorů je tedy více zaměřena na podporu soužití a prevenci konfliktů než na poradenství a asistenci migrantům ve veřejných institucích. Interkulturní mediace coby nástroj integrační politiky je rozvíjena zejména v jižních zemích EU (Španělsko, Portugalsko, Itálie, Francie), zatímco sever Evropy se více zaměřuje na poradenství a komunitní tlumočení.

Institucionální zakotvení profese interkulturních mediátorů

     Pomáhající profese, které akcentují kompetence spjaté s migrantským původem, zkušeností s migrací, znalostí více jazyků, interkulturní citlivostí, mediačními dovednostmi jsou zaštiťovány více typy institucí od nevládních organizací, přes samosprávu, státní správu a vzdělávací instituce.

     Portugalsko představuje model, kde hlavní roli hraje státní správa – Vysoký komisariát pro imigraci a interkulturní dialog (ACIDI) je hlavním zaměstnavatelem sociokulturních mediátorů, kteří se rekrutují z nevládních organizací. V dalších zemích vidíme velmi dobrou spolupráci mezi samosprávou a nevládními organizacemi, či vzdělávací institucí (Servicio de mediación social interkultural je intervenční program zaštítěný dohodou mezi Odborem sociální péče města Madrid a Autonomní univerzitou v Madridu ve Španělsku, BürgerLotsen z nevládní organizace VIA spolupracující s městskými úřady v Berlíně v Německu), až po nevládní organizace na grass root úrovni, které se zaměřují zejména na podporu příslušníků vlastní komunity (např. Fédération des associations de femmes-relais de Seine-Saint-Denis, Paříž, Francie).

     Financování výkonu činnosti je povětšinou z rozpočtu samospráv a evropských fondů. Stabilita financování nevládních organizací je nesrovnatelně vyšší než v ČR.

Vzdělávání interkulturních mediátorů

     Vzdělávání variuje od re/kvalifikačních kurzů o rozsahu několik desítek hodin přes bakalářské po postgraduální vysokoškolské studium. Vzdělávání v různé míře akcentuje jazykové a tlumočnické dovednosti, interkulturní kompetence, reflexi a sebereflexi identity, mediátorské a poradenské dovednosti a znalosti v oblasti legislativy a migračních studií. Je realizováno nevládními organizacemi či komerčními subjekty na projektové úrovni, kde není garantována stabilita, či je součástí vysokoškolského kurikula, kde je udržitelnost vzdělávání vyšší, nicméně také nároky na studenty.

Profil interkulturních mediátorů

     Ve většině zemí práci vykonávají profesionálové, kteří mají migrantský původ. Důvodem je jejich vyšší motivace a identifikace s tématem migrace a integrace, někdy také fakt, že některé vzdělávací kurzy jsou určeny jako rekvalifikační pro osoby ohrožené sociálním vyloučením, či dlouhodobou nezaměstnaností a jsou financovány úřady práce.

     Zkušenosti v zahraničí ukazují, že etablování nové profese je dlouhodobým procesem, který je provázen  četnými debatami s odbornou i laickou veřejností ve  snaze definovat profil profese a zejména její pracovní uplatnění a financování. Jedná se také o věc vysoce politickou, která zohlednuje politické priority a postoje společnosti ve vztahu k migrantům.   Zásadní poznatek je, že rozvoj interkulturní mediace probíhá primárně v součinnosti samosprávy a nevládních organizací. Za prioritu je vždy považováno zajištění kontinuity vzdělávání v různém rozsahu – od kratších kurzů po vysokoškolské programy a efektivní pracovní uplatnění. Etablování profese je často spjato se zakládáním profesních asociací.

     Je nutné brát v potaz, že ačkoli v rámci EU existují společné návody pro integrační politiku a inspirace ze zahraničí je vždy cennou zkušeností, je při aplikaci poznatků ve vlastní praxi  nutno  zohlednit  vlastní migrační kontext a zahraniční zkušenosti přešít na míru sobě vlastní.

 

Podrobné analýzy vybraných evropských zemí si můžete přečíst zde: